Zamyšlení nad vývojem P. Altum

Drobná hypotéza o vývoji P.altum a podílu radioaktivity na něm.

Nejen mnohému z těch, kteří se zajímají o zeměpis světa nebo energetiku je dobře známo, že Venezuela patří ke státům bohatým na ložiska radioaktivních rud, vhodných k výrobě obohacených směsí pro jadernou energetiku, ale i případnou výrobu jaderných zbraní. Silně levicově smýšlející klika okolo současného diktátora Hugo Chaveze se v posledních letech intenzivně zabývá myšlenkami na využití tohoto potenciálu a hledá si partnery, kteří by dokázali moci venezuelský uran, ale i thorium dostatečně obohacovat pro další využití. Jak se říká, „vrána k vráně sedá, rovného si hledá…“ , v poslední době se ukazuje, že dominantním partnerem pro tuto činnost by mohl být fundamentalistický Irán. Podle všemožných zdrojů, dle odhadu světových zásob uranových rud stojí Venezuela podle nejnovějších odhadů na šestém místě na světě a v množství rud obsahujících zatím nevyužité, nicméně vysoce perspektivní Thorium dokonce na místě pátém (dle odhadů se jedná o 12 % světových zásob – 300 000 tun).

Již jsem naznačil v nejedné debatě na internetu, že i v Jižní Americe může velice snadno na mnoha lokalitách Amazonie probíhat genetický mutační proces u rybek právě na základě zvýšeného ozařování živých organismů díky ložiskům takovýchto rud, která jsou na mnohých místech i omývána povrchovými vodami a mezi něž patří i mnoho lokalit horního povodí Orinoka. Tak se tato problematika týká z našeho úhlu pohledu zejména Pterophyllum altum a to velice intenzívně.
Mnohokrát jsem se zamýšlel nejen nad stářím samotného rodu Pterophyllum, ale i jednotlivých dosud popsaných druhů. Mohu si zde bohužel pohrávat pouze a jen se spekulacemi a svými soukromými hypotézami, jelikož se vážným výzkumem tohoto fenoménu nikdo nikdy nezabýval. Jedinou seriozní publikací, kde se někdo po odborné stránce pokoušel zabývat vůbec komplexně stářím čeledi vrubozubcovitých, do které samozřejmě patří tribus Heroini, kam S.O.Kullander zařadil i rod Pterophyllum, byla kniha nedávno zemřelého amerického ichtyologa, profesora George W. Barlowa – viewtopic.php?f=68&t=114 , kde spekulacím na téma stáří a vzniku cichlid autor věnoval dvě stránky.

Pokud zde vyjevím svoji vlastní hypotézu, abych měl z čeho vůbec v těchto úvahách vycházet, mohu se tedy moci opírat pouze o některé postřehy Schultze, Axelroda, Burgesse a Kullandera. Proč o tyto čtyři přírodovědce? právě a jen oni se nějak v posledních padesáti letech zabývali rodem Pterophyllum.
Asi kroutíte hlavou nad tím, co tohle všechno má společného s venezuelským uranem a thoriem. No, podle mých úvah možná hodně. Na základě shrnutí dosavadních poznatků, hypotéz a prokázaných skutečností výše uvedených osobností by mohlo vyplývat, že v rámci rodu Pterophyllum je druh altum druhem „geologicky“ nejmladším. Na tomto druhu je společný jeden velice zajímavý a možná zásadní fenomén, který má druh altum z hlediska mého pohledu poměrně společný s druhem leopoldi. Oproti druhu scalare (ale i sp.“Nanay“) u těchto dvou druhů přes jejich značné plošné rozšíření dosud nebyly zaznamenány žádné tvarové ani barevné přírodní odchylky.

Aby tato situace byla ale ještě složitější, jednou z mých hypotéz je to, že u každého z těchto dvou druhů může jít o úplně odlišné důvody. Schultze na základě zprostředkovaných materiálů ve své revizi rodu tehdy určil, že existují dva validní druhy skalár – P. dumerilli a P.scalare se dvěma poddruhy P.s. scalare a P.s. altum. Vzhledem k společenské váze tohoto přírodovědce a k tomu, že byl prvním, kdo provedl jakoukoliv revizi rodu byla tato revize na přelomu let šedesátých a sedmdesátých všeobecně uznána. Schultze tehdy tvrdil, že rozdíly v počtu šupin v postranní čáře (na tom je například zajímavý ten fakt, že se nezmínil o tom, že skaláry mají dvě postranní čáry!), v počtu tvrdých paprsků hřbetní ploutve, atd. „úměrně“ stoupají v populacích P.scalare – altum od ústí Amazony směrem proti proudu, pak proti proudu Negra přes Cassiquiare až do Orinoka. Něco podobného dokazoval Burgess na základě zprostředkovaných postřehů svého přítele doktora Axelroda i u neonek ( viewtopic.php?f=21&t=42 ). Schultze tedy určil, že se zde jedná jen o lokální odchylku, aniž by měl pro to jakékoliv patřičné podklady či důkazy a toto dle stejných podkladů v roce 1976 podepřel i doktor Warren E. Burgess. Axelrod v tom všem hrál pouze a jen roli zprostředkovatele, který se na svých cestách s přáteli (Jacques Géry, Heiko Bleher, A. Schwartz) zajímal ale komplexně o veškeré rybky žijící v Amazoně a Negru a odchycených konkrétních vzorků P.scalare přivezl minimum. Když si tak člověk tohle všechno postaví vedle sebe, setřídí z toho těch pár skutečných fakt a toto všechno postaví proti poznatkům z posledních dvaceti let, nestačí kroutit hlavou nad fantasií zmíněných seriozních pánů vědátorů a bludy, které si dovolili s tím minimem znalostí hlásat do světa.

Tohle všechno uvedl na pravou míru teprve o dalších deset let později švédský ichtyolog Sven Oscar Kullander. Ten pro to alespoň v rámci svého studia jihoamerických vrubozubcovitých udělal, co bylo tehdy v první polovině osmdesátých let v jeho silách. Pokud jsou mé informace správné, tak osobně navštívil instituce v Berlíně, Brusselu, Paříži a Vídni, prostudoval uložené materiály a pak se vydal na půlroční cestu do Peru. Hlavní základnu měl v Iquitosu a odtud podnikal výpravy do okolí a sbíral vzorky jako divý. Zase, stejně jako u Axelroda musím podotknout, že Kullanderovým zaměřením nebyl pouze a jen rod Pterophyllum, ale komplexně všichni zástupci Cichlidae žijící na jím navštívených lokalitách. I z tohoto hlediska je úctyhodné, že Kullander ve své revizi, zveřejněné v pověstné práci v (iewtopic.php?f=68&t=49), vycházel jak on sám uvádí z více než 130 nasbíraných vzorků P.scalare a již výše zmíněných studií provedených v evropských institucích.
Kulander jak je nám dnes dobře známo určil jako validní tři druhy rodu Pterophyllum – P.altum, P.leopoldi a P.scalare. P.dumerilli (fotka viz Fishbase – P.leopoldi) a P.eimekei určil jako synonyma P.scalare.
Dnes nám při pohledu na alespoň trochu solidní fotografie všech validních druhů připadá jeho revize naprosto logická. Musíme si však uvědomit, že takovéhle fotografie, jaké máme dnes k disposici nejen díky našim vlastním možnostem, ale i díky internetu tehdy neexistovaly a kdokoliv se hodlal touto problematikou zabývat, nezbylo mu než se orientovat na několik převážně se rozpadajících vzorků uskladněných v depositářích muzeí a univerzit, několika prací, které z dnešního úhlu pohledu jsou spíš úsměvné a zavádějící a případně velmi nákladným a složitým výletem do Amazonie, kde při tehdejších možnostech alespoň zběžné prozkoumání nějaké lokality trvalo velmi dlouhou dobu. Kullanderova práce tak byla ve své době skutečným průlomem v tomto oboru.

Nejen na základě všech těchto výše vypsaných skutečností a studia prací jednotlivých přírodovědců, ale i na základě zprostředkovaných informací od Eda Ruize (tudíž i Willa Cabezase), kteří hloubkově a komplexně studovali P.altum v horních oblastech Orinoka, ale i Cassiquiare a Guaínie, kteří svůj výzkum prováděli mezi lety 1979 – 1983 (Ruiz pak soukromě i v dalších letech – prakticky až do roku 2002) a díky informacím venezuelské ichtyoložky profesorky Justy Fernandézové, která již dvacet let pečlivě mapuje celé Venezuelské povodí víme, že veškeré populace žijící na území Venezuely, ale i Kolumbie jsou si podobné jako vejce vejci s minimem nějakých lokálních odlišností. Jediné odlišnosti pozorované u populací P.altum, které v současnosti známe, je množství a intenzita červených prvků čela, hřbetu, případně boků těla (kresba trochu podobná kresbám u terčovců, tmavočervené droboučké tečkování známé i u některých populací P.scalare a velikost a intenzita smaragdově zelené někdy až černé skvrny za okem, která u některých populací chybí).

Podívám-li se tedy zpět na to, co všechno o P.altum, ale i možném původu a stáří rodu víme (viz čl. Praskaláry v kategorii P.leopoldi), a konečně ale i na názory Schultze a Burgesse, které rozhodně nepokládám za nějaké pitomce, mohlo by vyplývat, že u druhu altum se jedná o „nejmladší“ druh celého rodu. Je to skutečně jen a pouze velice hrubý odhad, ale dle toho, co je mi v současnosti známo by po geografické stránce mohlo odpovídat, že zástupci rodu Pterophyllum byla Orinocká pánev osídlena až jako poslední místo v Amazonii a to směrem severním od Negra. Nemuselo se to dít přes dnes známou spojnici Cassiquiare, protože nejen, že možná není jedinou spojnicí obou povodí, ale je nanejvýš pravděpodobné, že kdysi mohla být obě povodí propojena i dalšími, dnes již zaniklými spojnicemi – bifurkacemi.

Pokud se tedy rod Pterophyllum – prapředkové druhu altum do povodí orinoka dostávali touto cestou, nutně jejich první sídliště a působiště musela být právě v lokalitách, které jsou velice bohaté na ložiska radioaktivních prvků, které tak s největší pravděpodobností velmi radikálně mohly ovlivnit genetiku vývoje těchto ryb a mít lví podíl na utváření druhu altum do té podoby, ve které ji dnes známe. Od Eda Ruize vím, že na kterémkoliv místě Venezuely je prakticky stejná voda. Ať ji naberete někde na Atabapu, nebo si pustíte z kohoutku v Puerto Ayachucu, Maracaibu či Caracassu (jistě, jinou otázkou je, nakolik by odpovídala našim evropským normám pro pitnou vodu). Stejně tak jsou konstantní prakticky veškeré fyzikální i chemické vlastnosti venezuelských vod na místech, kde všude byli P.altum nalezeni. Z toho všeho mi vysvítá, že tento druh musel tedy v určitém stádiu svého vývoje tento zastavit (těžko říci, zda-li příroda usoudila, že dosáhl své vlastní určité dokonalosti, nebo se na tomto podílel jiný faktor) a přestal se oproti jiným druhům i z jiných rodů nadále vyvíjet. Právě na tom všem by velice zásadní podíl mohla mít radioaktivita. Je docela dost možné, že se původní předkové P.altum vlivem nějakého přírodního poměru dostali do určité lokality, která mohla být opět díky dalšímu přírodnímu procesu na nějakou delší dobu izolována, kde se tento druh ustálil a vyvinul do určitého typu své dokonalosti tak, že jeho případný další vývoj již nebyl pro jeho další existenci nikterak zásadní. Na zastavení nebo radikálním zbrždění dalších evolučních procesů druhu altum pak mohlo mít vliv právě i prostředí orinocké pánve se svou stálostí a všude shodnými podmínkami.